Osudy hokeje v Hodoníně - 13. část (Stavba a využití zimního stadionu v Hodoníně - 1. díl)

Osudy hokeje v Hodoníně - 13. část (Stavba a využití zimního stadionu v Hodoníně - 1. díl)
neděle 11.7.2010 | Jan Hochman

Díky ochotě autorů knihy nesoucí název "Osudy hokeje na hodonínsku - 75 let hokeje v regionu", pánů Ivo Cencingera a Edy Mezery, Vám můžeme přinést historii hokeje nejen ve městě Hodoníně, ale i v okolních městech, vsích či vesničkách od samého počátku tohoto krásného sportu na Hodonínsku. Tentokráte si povíme v první části o tom, jak se rodil vznik hodonínského zimního stadionu.

 
 

Stavba a využití zimního stadionu v Hodoníně (1. díl)

Dějiny hodonínského hokeje se mohly do konce padesátých let minulého století počítat jako předválečné a poválečné. Po vybudování zimního stadionu a jeho zprovoznění v roce 1958 se právě tato stavba stala dalším mezníkem ve vývoji hokeje a odstartovala i rozvoj krasobruslení. A opět zimní stadion byl hlavním předmětem velkého konce a znovuzrození ledních sportů na přelomu století. Zatímco počasí a rostoucí náklady na provozování hokeje v šedesátých a sedmdesátých letech postupně utlumily soutěžní činnost oddílů v okolních městech a obcích, Hodonín se díky kryté hale s umělým ledem vybudované v rekordně krátké době za velkého podílu brigádníků, sbírek a místních podniků jako první na jižní Moravě a čtvrtý v republice stával centrem ledních sportů. Bruslení na umělém ledě bylo do té doby i v Evropě výsadou.

Hodonínský zimák byl vyhlášený v celé republice velmi kvalitním ledem, který nabízel i v letních měsících, a hokej na něm zase vysokými diváckými návštěvami.

Postaven byl ve slohu předválečného funkcionalismu. Dominantním prostorem byla hrací plocha, ze tří stran obklopená tribunami pro stojící diváky, podélná pravá strana sloužila sedícím návštěvníkům. Čela krátkých příčných stran sloužila jako hlavní vstupy, ze strany parku pro návštěvníky sportovních akcí, ze strany ulice Svatopluka Čecha pro technickou obsluhu. Na stadionu se konaly turnaje a přebory, využívala jej ligová mužstva i krasobruslaři k tréninkům a v letní přípravě, zastavovaly se zde k přátelským utkáním i celky z ciziny, lední revue, na zimním stadionu natáčeli filmaři, byl společenským centrem i mimo sezonu, sloužil dalším sportům, výstavám a koncertům. I když se po roce 1995 stal neobvyklou raritou - asijskou tržnicí, podařilo se jej po několikaletém chátrání a několika únicích čpavku z nezajištěného chladicího systému za cenu rekonstrukce uchovat a vrátit původnímu účelu, tedy sportu. Následující část popisuje budování a ukazuje využití zimního stadionu mimo hokej a krasobruslení v první etapě jeho existence.


První úvahy o zimáku

U školky v blízkosti parku na tenisových kurtech na místě dnešního zimního stadionu se v roce 1954 připravovaly další kurty, prováděly se tam zemní práce a srovnaná plocha mezi nahrnutou zeminou byla ideálním místem pro kluziště. Poprvé tam hokejisté nastříkali ledovou plochu v zimě 1954, a vznikla první myšlenka vybudovat tam zimní stadion. S dalším rozmachem hokeje přibývali zájemci o hru, avšak přírodní kluziště a skromné podmínky už nevyhovovaly rostoucím nárokům. Tehdy už se ve městě objevily vážné úvahy o vybudování kryté haly s umělým ledem. Tyto stavby začaly vyrůstat v Evropě i u nás. Zimní stadion měl pro hokej nespornou výhodu - vyloučil by vlivy počasí a poskytl by hokejistům i patřičné tréninkové zázemí, byl ale hodně nákladný. Bylo proto nutné sjednocení sil i prostředků, ve městě vznikla v roce 1956 sloučením několika tělovýchovných jednot TJ Slovan.

V jeho věci se angažoval mimo jiné hokejista a trenér Drahomír Gajoš, myšlenku v té době podporoval tajemník nejvyššího stranického orgánu ve městě OV KSČ Josef Klimoš. A tak do Prahy na ČSTV a vládu putovala důvodová zpráva a žádost o povolení a dotaci stavby. Velká rivalita vládla v hokeji i v otázce budování zimního stadionu mezi Hodonínem a tehdejším krajským Gottwaldovem. Tam ale nakonec začali kvůli rozvodňování řeky se stavbou později, zato však s větší státní podporou.


Stadion dostal zelenou, ale omezenou dotaci

Vláda v roce 1957 stavbu zimního stadionu schválila v rámci akce Z v tělovýchově, tedy s omezenou finanční dotací. Hodonínská veřejnost i všichni hokejisté tuto zprávu každopádně přivítali. ČSTV pověřila investorem a později provozovatelem stadionu Tělovýchovnou jednotu Slovan Hodonín vzniklou v roce 1956 sjednocením všech tělovýchovných jednot ve městě - Baník, Spartak, Tatran a Dynamo.

Předpokladem bylo zajistit zbývající prostředky a dobudovat hokejový stánek svépomocí. Povolení stavby bylo vázáno tím, že dvě třetiny nákladů zajistí brigády a finanční sbírky. Práce na výstavbě zimního stadionu v Hodoníně začaly v dubnu roku 1957. Hlavními dodavateli stavby byly tehdejší Československé naftové doly, Elektrárna Hodonín, výrobní družstvo Slokov, pracovně, materiálně i finančně ji podporovaly další podniky, cihelny, armaturka, lignitové doly, pozemní stavby, překližkárny, tabáková továrna a také samotné město. Statisíci brigádnických hodin se na ní podíleli občané, vojáci z místní posádky, učni pozemních staveb.

Pracovalo se celé dny, připojilo se také hnutí a veřejná sbírka nazvaná Cihla na stadion (formou příplatku například ke vstupence v kině a na kulturních a sportovních akcích), vypsána byla také Velká slosovací tombola. Celkem se jen tímto způsobem podařilo získat dva miliony korun československých a stavbu stadionu úspěšně dokončit ještě dříve, než čekali největší optimisté. Stal se pak jedním z nejpopulárnějších a nejvíce využívaných zařízení tohoto druhu v Československu.


První ředitel provizorně

Na stavbu zimního stadionu dohlížela komise ustavená OV KSČ (Okresní výbor Komunistické strany Československa) „Byli v ní ředitelé místních podniků v čele s ředitelem Elektrárny Hodonín Antonínem Kunkou, a dále ředitel ČS naftových dolů Choleva, Jihomoravská armaturka s ředitelem Kyzlinkem, Překližkárny a dýhárny, Lidové výrobní družstvo Slokov a jeho předseda Jelínek, s nezapomenutelnými mistry Janem Marenčíkem a Zdenkem Wlaschinským, stavitel Karel Máčel, stavbyvedoucí Josef Brychta z MěNV Hodonín a Josef Růčka, místopředseda ONV, pověřený vrchním dohledem výstavby a Drahomír Gajoš, který s ředitelem Kunkou stáli u všech akcí od zrodu až do úplného dokončení zimního stadionu.

Projektanti ČS naftových dolů zhotovili kompletní dokumentaci v hodnotě dvě stě tisíc Kčs úplně zdarma. Krytý zimní stadion byl vybudován za obrovského nadšení tisíců neznámých a nejmenovaných lidí a potvrdil nesčetněkrát svou existenci, uvedl v brožurce 55 let ledního hokeje v Hodoníně vydané v roce 1986 první ředitel zimního stadionu Ferdinand Prokš. Ten v době dokončování stadionu ale i za provozu a využívání ledové plochy sídlil v maringotce u zimního stadionu, která sloužila také jako pokladna. Ředitelem stadionu byl Prokš do roku 1980, po něm následoval Miroslav Hlavinka, od roku 1983 Emil Šnoblt st., krátce Karel Buřič, po roce 2001 pak opět Emil Šnoblt.


Nadšení i aféry

Zimní stadion v Hodoníně by v roce 1958 nevznikl bez nadšení veřejnosti ani pomoci místních podniků, které poskytovaly pracovníky a materiál, a někteří jejich představitelé později měli i problémy. Kupříkladu Československé naftové doly zajišťovaly trubky chladicího systému a strojovnu. „Například Zlín stavěl už po nás za státní peníze, tady se to všelijak lepilo. Vyprovokovali jsme ale Zlíňáky, že už máme jako okresní město stadion. Přišla na nás kontrola, řediteli nafty Perutkovi udělali revizi a byli jsme pozvaní na ústřední výbor strany. Ptali se, kde prý jsme brali materiál a trubky, že oni je shání po celém Sovětském svazu a my si tady dáme osmnáct kilometrů trubek do země. A já jim říkám: Dvacet soudruzi!“ vzpomínal později Drahomír Gajoš. Problémy v souvislosti se stavbou stadionu měl i ředitel elektrárny Kunka a také předseda Slokova Jelínek.

Výrobní družstvo Slokov zajišťovalo konstrukci zastřešení, svářečské, kotlářské práce a strojní část. Jeho pracovníci svařovali na místě dovezené nosníky. Předseda Slokova Bohumír Jelínek byl později odsouzen do vězení. „Otec byl OV KSČ pověřen spolu s dalšími firmami vybudováním zimního stadionu v Hodoníně. Je ironií osudu, že místo ocenění za náročné dílo byl uvězněn a jako důvod posloužilo údajné využívání vnitřních zdrojů a zásob výrobního družstva,“ uvedl syn Bohumíra Jelínka Jiří. I takové smutné události provázely stavbu ojedinělého sportovního stánku a dotýkaly se přímo osudů lidí a jejich rodin.


Nehotový ale radostný

Ledová plocha na zimním stadionu byla to nejdůležitější, co se muselo nejdříve vybudovat a odzkoušet. Ta měla přitom poněkud větší rozměr než dnes, 60 x 30 metrů. Způsob chlazení byl metodou nepřímého odparu čpavku solankou, pod ledem leželo šestnáct kilometrů trubek. První rekonstrukce přišla v roce 1966, v roce 1971 se pak přešlo na účinnější přímý odpar s dvaadvaceti kilometry trubek a šesti až osmi tunami čpavku v oběhu.

První zkoušky chlazení dopadly výborně, očekávání umělého ledu a euforie byla veliká, a tak se už během stavby na něm bruslilo a hrál hokej. Využívali ho i hokejisté z okolí. „Na podzim 1957 byla rozehrána moravsko-slovenská divize, hrál v ní také blízký soused Hodonína Tekla Skalica, ve které jsem tenkrát hostoval. Protože ve Skalici se v té době hrávalo na přírodním ledě a ten tehdy prostě nebyl, první utkání soutěže se Starým Městem jsme odehráli v Hodoníně. Bylo to začátkem prosince na rozestavěném stadionu. Utkání nemá smysl popisovat, zajímavější bylo, jak to tam tenkrát vypadalo. Stadion byl na tehdejší dobu moderně zastřešený a pod střechou byla dokončená a v provozu jen ledová plocha.

Pro nás hráče zvyklé na přírodní led přímo vynikající. Horší to bylo pro diváky. Tribuny žádné, a protože kolem plochy bylo rozorané staveniště, ležely kolem mantinelů fošny, na kterých mohli lidé stát. Ale byl to vlastně přepych, protože na nás ani na diváky nepršelo, nefoukal sníh ani vítr, jak jsme byli často zvyklí. A tak nám ani nevadilo, že jsme se museli převlékat v autobusu, protože kabiny byly tehdy jen na papíře. Ale bylo to radostné, protože se rodilo něco mimořádného, co neměli široko v okolí,“ popisuje první setkání s hodonínským umělým ledem Miroslav Tomeček ze Strážnice.

Zrod zimního stadionu v Hodoníně možná také způsobil převelení původně trenčínské Dukly z jejího mezipůsobiště Prešova do Hodonína. První sezonu začínali vojáci v Hodoníně právě v roce 1958 a vydrželi zde nakonec dvaadvacet let. „První mistrovské utkání ve druhé lize hrála Dukla dopoledne druhého listopadu 1958 proti Spartaku Moravii Olomouc. V parku je ledová plocha, nad ní se klene železná konstrukce. Před stadionem stojí maringotka, kde úřaduje ředitel zimáku Prokš a zároveň tam prodávají lístky. Chceš-li se dostat k ledové ploše, musíš se sehnout nebo překročit lešení a zápas odstát na hromadě hlíny za mantinelem,“ uvedl tehdejší předseda oddílu Jaroslav Krahulík.


Text je použit z knihy Osudy hokeje na Hodonínsku vydané roku 2005 OS ČSTV Hodonín, s laskavým svolením autorů Ivo Cencingera a Eduarda Mezery.



 

Tabulka

P Tým Tým Z S B
1. POR Poruba 30 133:83 65
2. HOD Hodonín 33 146:99 65
3. SUM Šumperk 32 142:91 58
4. NJI Nový Jičín 33 86:107 50
5. VAL Val. Meziříčí 32 110:116 43
6. KOP Kopřivnice 32 88:136 34
7. OPA Opava 32 77:150 21
Copyright © 2003-2018 SHK Hodonín & eSports.cz, s.r.o. | Informace o autorských právech | RSS